V kostech svítí travina,
v kostech všechno začíná,
v kostech vede pěšina.
V kostech domu
vedou cesty, nahoru a dolů.
Kdo kosti domu pozná,
ten pravidla rozdá,
kdo pozná kosti domu,
pravidla přinese domů.
Pravidla, podle kterých dýchá svět,
kdo pozná pravidla,
přinese světu překrásný květ
a vrátí se zpět domů.
Category Archives: uryvky
Status
Spadla hvězda na zem, dotkla se jí, porodila ji a země vzdychla a probudila se jako krásná, divoká žena havraních vlasů. Její záře byla nevyčíslitelná a její touha byla vítr větrů. A žena sedla do kánoe a plula přes velikou řeku. Žena noc a Žena den tak pluli spolu jako jedna, havraní vlasy se jim leskly a ta záře se rozprostřela nad světem a stala se tajemným počátkem všeho stvoření, počátkem našeho života. Do ní putují ti, kteří ví, a ti, kteří neví, se jim smějí, protože neví. Matko, znáš má slova. A tak žena putovala přes řeku v čase velkého snění. Ten čas neskončil, ani nezačal. Žena, která stvořila svět, vyplula, aby přeplavala řeku, a pluje na ní dodnes. To žena stvořila svět a tvoří ho i dnes. Žena je energie.
Je to těžké, anebo snadné zastavit se a mlčet? Z ticha padají slova do našeho nitra, v něm začnou znít a naše duše je slyší. A nemůžou nepřiletět duše-ptáci, když ticho padá do slov. Tichá padají, ta slova padají do ticha, kde se poznají v nás, kde my se staneme jejich korunou, jejich vyzařováním. A duše-pták to vidí a je šťastná, je volná k tomu, aby se věci děly, aby se příběhy dotkly svých hranic a jejich jádro zůstalo neporušené. Aby se vyjádřily v těch slovech a naplnily svá putování, aby naplnily putování člověka, naplnily se v čase a přetekly ho do věčnosti jako ta čistá voda. Příběhy plavou v čistých vodách, všechny jsou nevinné bez očisty a žijí v nás. Příběhy jsou ta řeka, přes kterou plula žena. A staré příběhy se vrací, aby ožily v našich srdcích. Beze snu té ženy není nikdo nevinen.
Mates.
„Veříš na duchy, Johánku?“
Johánek.
„Já nevím.“
Mates.
„A věříš na Pána Boha?“
Johánek.
„Jo.“
Mates.
„Já taky. A věříš na Krakonoše?“
Johánek.
„Jo.“
Mates.
„Já taky. I na duchy.“
Johánek.
„Já taky.“
Mates.
„A věříš na Trautenberka?“
Johánek.
„Já nevím.“
Mates.
„Nevěř, Johánku. Na toho nevěř.“
Johánek.
„Nevěřím.“
Mates.
„Já taky ne.“
Zkusil jsem uchopit odraz. On já a já on. Tygr cení vousy, pod zuby je smrt. Tygr se usmívá a já nevím proč. To nevím je vím, že rozumím, že v hloubce naše srdce tlučou spolu. Ale na slaninu nechytíš ani myš, nic, co za to stojí, ti neskočí na špek, ale na vtip ulovíš i tygra. Uchopit odraz je jako smát se s tygrem nad propastí čehokoliv. Rozumím těm vousům a oči mě pohladí svitem šelmy, ohníčky vědomí v mých očích se rozhoří, aby pohladily svět.
„Mír všem duším, Kapitáne.“
Za dobrým vtipem jdou slzy, aby očistily odplavené. Odraz mi pomůže být tam, kde právě jsem.
Ale vyvleču se z té kůže hadí, abych se nadechl svobody ještě za života. Kdy taky jindy.
Svoboda je živá, dýchá a já s ní. A v jejím tichu jsem zaslechl šepot té Ženy, která stvořila svět. Byla to pohádka, která se jmenovala Stříbrný svit měsíce, to do uší mi šeptala a trvalo to věky.