Přišel Pán světel a nazval se

„Starý přítel.“

Něco ve mně padlo a něco uneslo ten nápor a potom jsem si vzpoměl na to, jak jsem byl zavěšen v hnízdě na stromě šamanů před svým zrozením a místo nohou měl železné spáry. Tam jsem uzavřel dohodu s Duchem a ta jediná platí. Paní Kočka je mým svědkem, i ten malý tygr, který ležel na mém klíně v ussurijském kraji. Jsem proud bytí, co vlil se do člověka, pták zpívá ve zlaté síti klíč odemkne bránu, kam se ti zlíbí, můžeš jíti, ale já čekám, na vítr, co modrou noc sytí.

Nelze se ho dotknout a přece tě odnese kam chceš a ještě dál. Buď opatrný, skulinou mezi světy tě přenese jako sen, není přítel, ale nezradí. To jen tvá slabost tě odnáší tam, kde nechceš být. Co není, je možné. Zařvi, až se svět otřese v základech. Jako ryba ve vodě tanči s Větrným duchem, nic není překážkou, jen tvá slabost, která se jednoho dne stane silou.

Z pout neviděného živý, kdo by mě chtěl chytit, když vidím? Svobodný hraje o vteřiny, sám sobě zákonem, je živý. Tichý hřbitov pod cypřiši, tolik spících, tolik spících a před ním Smrt na mě čeká.

Jdu jí vstříc, v ruce má klíč, tančím s ní, víříme výš ten opojný let…

Stojím tam sám, v ruce mám klíč a přede mnou svět.

Do prachu padly

a sváty jsou do vody

všechny ty dohody.

Když Duch hovoří,

třesou se kameny.

Je to těžké, anebo snadné zastavit se a mlčet? Z ticha padají slova do našeho nitra, v něm začnou znít a naše duše je slyší. A nemůžou nepřiletět duše-ptáci, když ticho padá do slov. Tichá padají, ta slova padají do ticha, kde se poznají v nás, kde my se staneme jejich korunou, jejich vyzařováním. A duše-pták to vidí a je šťastná, je volná k tomu, aby se věci děly, aby se příběhy dotkly svých hranic a jejich jádro zůstalo neporušené. Aby se vyjádřily v těch slovech a naplnily svá putování, aby naplnily putování člověka, naplnily se v čase a přetekly ho do věčnosti jako ta čistá voda. Příběhy plavou v čistých vodách, všechny jsou nevinné bez očisty a žijí v nás. Příběhy jsou ta řeka, přes kterou plula žena. A staré příběhy se vrací, aby ožily v našich srdcích. Beze snu té ženy není nikdo nevinen.

Mates.

„Veříš na duchy, Johánku?“

Johánek.

„Já nevím.“

Mates.

„A věříš na Pána Boha?“

Johánek.

„Jo.“

Mates.

„Já taky. A věříš na Krakonoše?“

Johánek.

„Jo.“

Mates.

„Já taky. I na duchy.“

Johánek.

„Já taky.“

Mates.

„A věříš na Trautenberka?“

Johánek.

„Já nevím.“

Mates.

„Nevěř, Johánku. Na toho nevěř.“

Johánek.

„Nevěřím.“

Mates.

„Já taky ne.“

Zkusil jsem uchopit odraz. On já a já on. Tygr cení vousy, pod zuby je smrt. Tygr se usmívá a já nevím proč. To nevím je vím, že rozumím, že v hloubce naše srdce tlučou spolu. Ale na slaninu nechytíš ani myš, nic, co za to stojí, ti neskočí na špek, ale na vtip ulovíš i tygra. Uchopit odraz je jako smát se s tygrem nad propastí čehokoliv. Rozumím těm vousům a oči mě pohladí svitem šelmy, ohníčky vědomí v mých očích se rozhoří, aby pohladily svět.

„Mír všem duším, Kapitáne.“

Za dobrým vtipem jdou slzy, aby očistily odplavené. Odraz mi pomůže být tam, kde právě jsem.

Ale vyvleču se z té kůže hadí, abych se nadechl svobody ještě za života. Kdy taky jindy.

Svoboda je živá, dýchá a já s ní. A v jejím tichu jsem zaslechl šepot té Ženy, která stvořila svět. Byla to pohádka, která se jmenovala Stříbrný svit měsíce, to do uší mi šeptala a trvalo to věky.

Druhé abstraktní jádro
:
Duch semlel mé kosti, rozdrtil je na malé kousky.

Ležely přede mnou a já nevěděl co s nimi.

Tak jsem je dal na hromádku, do uzlíčku,

a vzal je s sebou na cestu.

Potkal jsem vlka.

Položil jsem uzlíček před něj, rozbalil ty rozdrcené kosti

a on si jeden kousek vzal a snědl.

To bylo znamení toho, že jsem živý.

Když je někdo živý, poznáme to tak,

že mu chybí kousek kosti.

V tom tichu, které dosud neodešlo, jsem byl úplně sám. Tak jsem si raději vzpomněl na sebe, abych nebyl tak osamělý, a sám sebe se zeptal.

„Proč jsem tak semknutý a napůl?“

A Sebe mi odpověděl.

„V květinách dlí síla. Napij se svobody, hochu.“

Sám.

„Sebe, jsem na to sám. Pomůžeš mi trochu?“

Sebe.

„Sám, musíš se snažit, abys našel sebe. Jsem tady, vždycky ti na dosah, mám sebe, sám. Podívej se, máme jenom sami sebe, to bytí ti mělo dát křídla, sám sobě je dáš. Chápeš tu sílu?“

Sám.

„Stydím se. Jako bych měl vše v rukou, a přece, něco mi brání. Co je ta ochablost?“

Sebe.

„Nech ji být, to malá je paní, radši ke mně buduj most.“

Sám.

„Rozumím. Ty jsi moje štěstí i záchrana. Musím sám sobě se dát, to je úplně jiný řád, než dosavad. Tady pomůže odvaha.“

Sebe.

„Tak je. Chvilku na hlavě postát a pak kotrmelec udělat. Zvu tě k sobě na kafe.“

Sám.

„Přijímám a rád, dej mi vědět, až přijdeš jako ten druhý řád, snad budu se méně bát.“

Sebe.

„Ticho hovoří.“