V kostech svítí travina,
v kostech všechno začíná,
v kostech vede pěšina.
V kostech domu
vedou cesty, nahoru a dolů.
Kdo kosti domu pozná,
ten pravidla rozdá,
kdo pozná kosti domu,
pravidla přinese domů.
Pravidla, podle kterých dýchá svět,
kdo pozná pravidla,
přinese světu překrásný květ
a vrátí se zpět domů.

Zkusil jsem uchopit odraz. On já a já on. Tygr cení vousy, pod zuby je smrt. Tygr se usmívá a já nevím proč. To nevím je vím, že rozumím, že v hloubce naše srdce tlučou spolu. Ale na slaninu nechytíš ani myš, nic, co za to stojí, ti neskočí na špek, ale na vtip ulovíš i tygra. Uchopit odraz je jako smát se s tygrem nad propastí čehokoliv. Rozumím těm vousům a oči mě pohladí svitem šelmy, ohníčky vědomí v mých očích se rozhoří, aby pohladily svět.

„Mír všem duším, Kapitáne.“

Za dobrým vtipem jdou slzy, aby očistily odplavené. Odraz mi pomůže být tam, kde právě jsem.

Ale vyvleču se z té kůže hadí, abych se nadechl svobody ještě za života. Kdy taky jindy.

Svoboda je živá, dýchá a já s ní. A v jejím tichu jsem zaslechl šepot té Ženy, která stvořila svět. Byla to pohádka, která se jmenovala Stříbrný svit měsíce, to do uší mi šeptala a trvalo to věky.

Druhé abstraktní jádro
:
Duch semlel mé kosti, rozdrtil je na malé kousky.

Ležely přede mnou a já nevěděl co s nimi.

Tak jsem je dal na hromádku, do uzlíčku,

a vzal je s sebou na cestu.

Potkal jsem vlka.

Položil jsem uzlíček před něj, rozbalil ty rozdrcené kosti

a on si jeden kousek vzal a snědl.

To bylo znamení toho, že jsem živý.

Když je někdo živý, poznáme to tak,

že mu chybí kousek kosti.

V tom tichu, které dosud neodešlo, jsem byl úplně sám. Tak jsem si raději vzpomněl na sebe, abych nebyl tak osamělý, a sám sebe se zeptal.

„Proč jsem tak semknutý a napůl?“

A Sebe mi odpověděl.

„V květinách dlí síla. Napij se svobody, hochu.“

Sám.

„Sebe, jsem na to sám. Pomůžeš mi trochu?“

Sebe.

„Sám, musíš se snažit, abys našel sebe. Jsem tady, vždycky ti na dosah, mám sebe, sám. Podívej se, máme jenom sami sebe, to bytí ti mělo dát křídla, sám sobě je dáš. Chápeš tu sílu?“

Sám.

„Stydím se. Jako bych měl vše v rukou, a přece, něco mi brání. Co je ta ochablost?“

Sebe.

„Nech ji být, to malá je paní, radši ke mně buduj most.“

Sám.

„Rozumím. Ty jsi moje štěstí i záchrana. Musím sám sobě se dát, to je úplně jiný řád, než dosavad. Tady pomůže odvaha.“

Sebe.

„Tak je. Chvilku na hlavě postát a pak kotrmelec udělat. Zvu tě k sobě na kafe.“

Sám.

„Přijímám a rád, dej mi vědět, až přijdeš jako ten druhý řád, snad budu se méně bát.“

Sebe.

„Ticho hovoří.“

„Proměním tě v geniální prvek nesouměřitelných souřadnic,“

řekl astrofyzik stromu.

A co na to strom?

„To dám ti všechno a ještě víc. Má duše je jediná a věčná, jsem tvoje hloubka, tudy půjdeš domů.“

Všichni v sobě neseme strom života, jsme s ním spojení. To není obraz. Anebo, je to obraz, který je skutečný.

A na tom stromě sedí duše-ptáci, zpívají mé duši a já zpívám s nimi.

„Bez duše nejsme nic. Duše je i to, co dosud nejsme, a také to, co nikdy nebudeme.“

Jsem čaroděj a znám i to, co jsem nikdy neviděl. Vzpomněl jsem si na strom, stal jsem se skutečným, přeladil se a vzpomněl si na řeku. Ve mně zurčí plameny. A řeka se rozvinula, aby tekla. Trny ochraňují krásu, aby mohla kvést, tak jako se řeka děje, děj se co děj, podle pravidel. Čaroděj je dítě jara a soumraku. Děj se co děj. Kosmický soumrak uspává kosti putujících, aby mohly snít. Děj se co děj, čaroděj rozvinul listy čara. Vstoupil jsem do děje, ději ten děj. Řeka. Prsť hlíny, prst, co ukazuje k zemi. Jiný řád tajemství. Čaroděj vezme nevyhnutelné a promění ho v motýla. Děj nad ději, čarovné kouzlo. Řeka ho stvoří, ten děj a kouzlo pravidel uspořádá stvořené před stvořením. To stvoření je čaroděj, tichý jako sama země, mocný jako řeka. Dotyk motýlích křídel ho proměnil. A ta láska pod trny. Tajemství zaklepe na dveře a pozve nás ven. Do zahrady a za luka, na pastviny, kde voní řeka.