V kostech svítí travina,
v kostech všechno začíná,
v kostech vede pěšina.
V kostech domu
vedou cesty, nahoru a dolů.
Kdo kosti domu pozná,
ten pravidla rozdá,
kdo pozná kosti domu,
pravidla přinese domů.
Pravidla, podle kterých dýchá svět,
kdo pozná pravidla,
přinese světu překrásný květ
a vrátí se zpět domů.

Status

Spadla hvězda na zem, dotkla se jí, porodila ji a země vzdychla a probudila se jako krásná, divoká žena havraních vlasů. Její záře byla nevyčíslitelná a její touha byla vítr větrů. A žena sedla do kánoe a plula přes velikou řeku. Žena noc a Žena den tak pluli spolu jako jedna, havraní vlasy se jim leskly a ta záře se rozprostřela nad světem a stala se tajemným počátkem všeho stvoření, počátkem našeho života. Do ní putují ti, kteří ví, a ti, kteří neví, se jim smějí, protože neví. Matko, znáš má slova. A tak žena putovala přes řeku v čase velkého snění. Ten čas neskončil, ani nezačal. Žena, která stvořila svět, vyplula, aby přeplavala řeku, a pluje na ní dodnes. To žena stvořila svět a tvoří ho i dnes. Žena je energie.

Víra je nejzazší vyjádření vůle k životu,“

řekl jednou můj přítel Filip Jasný Sokol. A po několika dnech mi poslal tento příběh z našeho společného putování dvěmi vrstvami snu v krajině severní Ameriky.

Zkraje mrazivé noci, na jedné ze stolových hor indiánů Hopi, z koruny nevysokého stromu házela rozpustilá bohyně se sloním chobotem jablka zralá veškerým poznáním. Krásná červená jablka. Jak jedno z nich utrhla, pohlédla do něj a proměnila se v opici. A v tom se jejím počínáním ještě udivené oči setkaly v dálce nad korunou stromu s upřenou pozorností pěti ochránců vzešlých z hlubiny hvězd, podpírajících třpyt Nemožné klenby nočního nebe nad nedalekým okrajem stolové hory.

 Dole po pláních uhání k obzoru dva veselí indiáni na divokých koních.

 Po veletočitých schodech z tónů píšťaly vyběhl jarní zajíc potkat se s padající hvězdou, ale zapomněl ji poprosit o déšť, natloukl si nos a starý bručivý medvěd mu řekl

ať už toho poskakování dnes radši nechá…“

Do prokřehlých kostí rána pomalu pronikalo probouzející se slunce, když čtyřem spícím cestovatelům přišla zpráva od veliké kamarádky ptáků, čarodějnice Jitky.

Navštívila jsem vás, když jste spali uprostřed velké červené záře prostupující vším jako krev života. Uprostřed této záře vaše srdce vystoupila z těl, vznášela se v této červené záři kousek nad vašimi stany spojena s těly jen červenou nití. A vy jste vyšli ven spolu s těmito srdci, byli jste těmito srdci a hledivše na svá těla, byli jste těmito těly. Byli jste červenou září života.“

Každá žena je spojena s Ženou, která stvořila svět, je její součástí a nosí ji ve svém nitru soběpodobná. Muž je tichý souputník toho zázraku, oběžnice, jež v kruzích obíhá a ochraňuje to světlo, aby mohlo kvést. Tichá dynamika hvězd má svůj řád, to muž má rád a rád tomu podléhá. Pulsace, kvazary rovnice, příložník a stupnice. Mužský svět má svůj řád a každá žena to má znát.

Jednou přišel Havran, zakrákoral mi do sna a ten hlas mi přinesl sílu začátku. Skřehotal, až jsem se vylekal.

Zobákem ti dám mezi oči, až se ti zajiskří v kebuli! A maso ti oberu z kostí ty lebeňo, celého tě přeskládám, že se sám nepoznáš. Teď budeš dělat, co musíš, tvou pýchu vymyju na kost,“

a tady musím říci, měl pravdu ten noční host,

abys byl jiný, ocelový a živý. Ukázním tě, až se sám nepoznáš, mou vůli budeš poslouchat.“

Přitakal jsem, vždyť mám se rád a on dodal něžně a divoce.

Mé vědomí tě zachrání.“

Začal jsem se rozpouštět v té černi havraní, ta živá inteligentní temnota, ve zlatém hávu Havrana vědomí, pohár živé vody pro člověka. Nezbylo mi než říci,

krá krá.“

Buben to uslyšel a přidal se z výšin, ze kterých na lidstvo se dívá.

Z každého úderu vylétá zázračný pták a něco v něm zpívá,“

pomyslel jsem si,

to dobrá odbila hodina.“

Vysoké poutě jsou v jádru skryty a prosté. To energie nás vrací k nám, už po sté, jsme jí na dosah. I to dítě v nás. To vzpomněli jsme si na sebe v čase Ducha a to dítě se směje a tleská a v jeho smíchu slyším hlas.

Ten nejobyčejnější je nejneobyčejnější z nás, zázračný pták. Létá nejvýše a putuje v hlubokosti.“

To není třesky plesky Klekí Petra. Ani Kostelnička a jeho dřevěná noha. To je skutečný poklad a Papoušek na jeho rameni ho zná. Však do ucha mu skřehotá.

Podívej, na ty vlaštovky, o čem sní. O dětech, plnosti v tichosti, zvony zní, když buben zpívá. To přišla síla,“

řekl můj přítel Pyonýr, milovník stromů.

Strom to uslyšel, tak zavoněl radostí, zacinkal a zazvonil, mé vědomí se svinulo, srolovalo zprava doleva jako starý svitek a najednou tam byla Sova a žhnula mně očima. Mé vědomí se znovu a znovu svinulo a v tom čistém čase, který se rozvinul, mi Sova řekla.

Levé oko je pro vidění a pravé pro pravdu.“

Tak jsem se podíval na ten strom, z hloubi duše mu zpíval, až naše bytí splynula až na kost a z té kosti se v stříbrně mlžné páře vypařila pohádka jako zlatý oblak. Usmívala se na mě tak, že jsem do ní vstoupil a pršel jako déšť, až sem, na tyto stránky.

Byla to

Pohádka o psovi a kosti

Ve stříbrné záři měsíce svítila kost. Přišel pes, očichal ji,

ulehl a objal ji předními prackami.

Hluboce si povzdechl, položil hlavu vedle ní a po chvíli usnul.

A v usnutí, v tom hlubokém ustrnutí se mu zdál sen o kosti,

která byla živá a zpívala mu do sna neznámé nezachytitelné písně.

Chňapal po ní, ale ona tančila z jeho dosahu,

skákal výš a výš, až se stal průsvitným a zlatým,

najednou letěl a divil se,

kde je ta kost?“

A ta kost se proměnila v to, čím vždycky byla, His master´s voice.

Co mu řekl, nepovím, zůstane to tajemstvím, každý se dočká.

Každý má svého pána a jeho hlas mu v srdci zní.

Abrakadabra.

Přišel Pán světel a nazval se

Starý přítel.“

Něco ve mně padlo a něco uneslo ten nápor a potom jsem si vzpoměl na to, jak jsem byl zavěšen v hnízdě na stromě šamanů před svým zrozením a místo nohou měl železné spáry. Tam jsem uzavřel dohodu s Duchem a ta jediná platí. Paní Kočka je mým svědkem, i ten malý tygr, který ležel na mém klíně v ussurijském kraji. Jsem proud bytí, co vlil se do člověka, pták zpívá ve zlaté síti klíč odemkne bránu, kam se ti zlíbí, můžeš jíti, ale já čekám, na vítr, co modrou noc sytí.

Nelze se ho dotknout a přece tě odnese kam chceš a ještě dál. Buď opatrný, skulinou mezi světy tě přenese jako sen, není přítel, ale nezradí. To jen tvá slabost tě odnáší tam, kde nechceš být. Co není, je možné. Zařvi, až se svět otřese v základech. Jako ryba ve vodě tanči s Větrným duchem, nic není překážkou, jen tvá slabost, která se jednoho dne stane silou.

Z pout neviděného živý, kdo by mě chtěl chytit, když vidím? Svobodný hraje o vteřiny, sám sobě zákonem, je živý. Tichý hřbitov pod cypřiši, tolik spících, tolik spících a před ním Smrt na mě čeká.

Jdu jí vstříc, v ruce má klíč, tančím s ní, víříme výš ten opojný let…

Stojím tam sám, v ruce mám klíč a přede mnou svět.

Do prachu padly

a sváty jsou do vody

všechny ty dohody.

Když Duch hovoří,

třesou se kameny.

Je to těžké, anebo snadné zastavit se a mlčet? Z ticha padají slova do našeho nitra, v něm začnou znít a naše duše je slyší. A nemůžou nepřiletět duše-ptáci, když ticho padá do slov. Tichá padají, ta slova padají do ticha, kde se poznají v nás, kde my se staneme jejich korunou, jejich vyzařováním. A duše-pták to vidí a je šťastná, je volná k tomu, aby se věci děly, aby se příběhy dotkly svých hranic a jejich jádro zůstalo neporušené. Aby se vyjádřily v těch slovech a naplnily svá putování, aby naplnily putování člověka, naplnily se v čase a přetekly ho do věčnosti jako ta čistá voda. Příběhy plavou v čistých vodách, všechny jsou nevinné bez očisty a žijí v nás. Příběhy jsou ta řeka, přes kterou plula žena. A staré příběhy se vrací, aby ožily v našich srdcích. Beze snu té ženy není nikdo nevinen.