V kostech svítí travina,
v kostech všechno začíná,
v kostech vede pěšina.
V kostech domu
vedou cesty, nahoru a dolů.
Kdo kosti domu pozná,
ten pravidla rozdá,
kdo pozná kosti domu,
pravidla přinese domů.
Pravidla, podle kterých dýchá svět,
kdo pozná pravidla,
přinese světu překrásný květ
a vrátí se zpět domů.

Status

Spadla hvězda na zem, dotkla se jí, porodila ji a země vzdychla a probudila se jako krásná, divoká žena havraních vlasů. Její záře byla nevyčíslitelná a její touha byla vítr větrů. A žena sedla do kánoe a plula přes velikou řeku. Žena noc a Žena den tak pluli spolu jako jedna, havraní vlasy se jim leskly a ta záře se rozprostřela nad světem a stala se tajemným počátkem všeho stvoření, počátkem našeho života. Do ní putují ti, kteří ví, a ti, kteří neví, se jim smějí, protože neví. Matko, znáš má slova. A tak žena putovala přes řeku v čase velkého snění. Ten čas neskončil, ani nezačal. Žena, která stvořila svět, vyplula, aby přeplavala řeku, a pluje na ní dodnes. To žena stvořila svět a tvoří ho i dnes. Žena je energie.

Kosti

Druhé abstraktní jádro
:
Duch semlel mé kosti, rozdrtil je na malé kousky.

Ležely přede mnou a já nevěděl co s nimi.

Tak jsem je dal na hromádku, do uzlíčku,

a vzal je s sebou na cestu.

Potkal jsem vlka.

Položil jsem uzlíček před něj, rozbalil ty rozdrcené kosti

a on si jeden kousek vzal a snědl.

To bylo znamení toho, že jsem živý.

Když je někdo živý, poznáme to tak,

že mu chybí kousek kosti.

V tom tichu, které dosud neodešlo, jsem byl úplně sám. Tak jsem si raději vzpomněl na sebe, abych nebyl tak osamělý, a sám sebe se zeptal.

Proč jsem tak semknutý a napůl?“

A Sebe mi odpověděl.

V květinách dlí síla. Napij se svobody, hochu.“

Sám.

Sebe, jsem na to sám. Pomůžeš mi trochu?“

Sebe.

Sám, musíš se snažit, abys našel sebe. Jsem tady, vždycky ti na dosah, mám sebe, sám. Podívej se, máme jenom sami sebe, to bytí ti mělo dát křídla, sám sobě je dáš. Chápeš tu sílu?“

Sám.

Stydím se. Jako bych měl vše v rukou, a přece, něco mi brání. Co je ta ochablost?“

Sebe.

Nech ji být, to malá je paní, radši ke mně buduj most.“

Sám.

Rozumím. Ty jsi moje štěstí i záchrana. Musím sám sobě se dát, to je úplně jiný řád, než dosavad. Tady pomůže odvaha.“

Sebe.

Tak je. Chvilku na hlavě postát a pak kotrmelec udělat. Zvu tě k sobě na kafe.“

Sám.

Přijímám a rád, dej mi vědět, až přijdeš jako ten druhý řád, snad budu se méně bát.“

Sebe.

Ticho hovoří.“

Proměním tě v geniální prvek nesouměřitelných souřadnic,“

řekl astrofyzik stromu.

A co na to strom?

To dám ti všechno a ještě víc. Má duše je jediná a věčná, jsem tvoje hloubka, tudy půjdeš domů.“

Všichni v sobě neseme strom života, jsme s ním spojení. To není obraz. Anebo, je to obraz, který je skutečný.

A na tom stromě sedí duše-ptáci, zpívají mé duši a já zpívám s nimi.

Bez duše nejsme nic. Duše je i to, co dosud nejsme, a také to, co nikdy nebudeme.“

Jsem čaroděj a znám i to, co jsem nikdy neviděl. Vzpomněl jsem si na strom, stal jsem se skutečným, přeladil se a vzpomněl si na řeku. Ve mně zurčí plameny. A řeka se rozvinula, aby tekla. Trny ochraňují krásu, aby mohla kvést, tak jako se řeka děje, děj se co děj, podle pravidel. Čaroděj je dítě jara a soumraku. Děj se co děj. Kosmický soumrak uspává kosti putujících, aby mohly snít. Děj se co děj, čaroděj rozvinul listy čara. Vstoupil jsem do děje, ději ten děj. Řeka. Prsť hlíny, prst, co ukazuje k zemi. Jiný řád tajemství. Čaroděj vezme nevyhnutelné a promění ho v motýla. Děj nad ději, čarovné kouzlo. Řeka ho stvoří, ten děj a kouzlo pravidel uspořádá stvořené před stvořením. To stvoření je čaroděj, tichý jako sama země, mocný jako řeka. Dotyk motýlích křídel ho proměnil. A ta láska pod trny. Tajemství zaklepe na dveře a pozve nás ven. Do zahrady a za luka, na pastviny, kde voní řeka.

Políbilo mě poznání, zůstal jsem beze strachu. Čeho se taky bát v tom čase změn. Vyprášil jsem staré šaty, vytřásl jsem se ze starého, staré mě vytřáslo do nového. Mžourám do kalného rána, trochu zima a nuda, jako bych se ztrácel v hustém lese. A do toho všeho slyším ten hlas.

Tuto knihu stvořil sen, sám pro sebe. Poznal se v ní a tak mohl psát.“

Kdo to říká? No přece sám sobě. Zní dvojí hlas, to sám zase potkal sebe.

Sám.

Kudy řeka plyne?“

Sebe.

Neznám jiné, sobě napospas.“

Sám.

Tobě sláva. Mávám si na druhý břeh, který se stal řekou, mnou.“

Sebe.

Rovný rovnému si zpívá. Co ta píšťalička, proč nezní tvůj hlas?“

Sám.

Sobě ji dám. Už vím a rozezním ji, dám ji duchům napospas. Ať zní a plane síla, závazek, úvazek,

který jistí mé činy.“

Sebe.

Už jsi jiný.“

Sám.

Jsem plný ohně. O překot. Sebe, mám rád ten klapot mlýnů na řece, co přemelou mé činy.“

Sebe.

Už jsi jiný.“

Sám.

Sobě na počest se dám. A tobě drahokam. Jsi bez viny. Jiný. To není jinotaj.“

Sebe.

Jsi jiný. Jinudaj. Dříví plyne po řece. Kdo ho dá do pece? Ty a nikdo jiný.“

Sám.

Stínům nádhera večera. Ta srovná všechny kasty. A kastaněty z kostí, ať zní umrlým. Jsem sám a sebe mám. To je nádhera. A iluze, ať zatopí k večeři. Nepřijdu na to setkání, kde stíny ševelí o stínu. Stín je živý a já jsem jiný.“

Sebe.

Jsi jiný. Jinačí. Jinudaj.“