„Proměním tě v geniální prvek nesouměřitelných souřadnic,“

řekl astrofyzik stromu.

A co na to strom?

„To dám ti všechno a ještě víc. Má duše je jediná a věčná, jsem tvoje hloubka, tudy půjdeš domů.“

Všichni v sobě neseme strom života, jsme s ním spojení. To není obraz. Anebo, je to obraz, který je skutečný.

A na tom stromě sedí duše-ptáci, zpívají mé duši a já zpívám s nimi.

„Bez duše nejsme nic. Duše je i to, co dosud nejsme, a také to, co nikdy nebudeme.“

Jsem čaroděj a znám i to, co jsem nikdy neviděl. Vzpomněl jsem si na strom, stal jsem se skutečným, přeladil se a vzpomněl si na řeku. Ve mně zurčí plameny. A řeka se rozvinula, aby tekla. Trny ochraňují krásu, aby mohla kvést, tak jako se řeka děje, děj se co děj, podle pravidel. Čaroděj je dítě jara a soumraku. Děj se co děj. Kosmický soumrak uspává kosti putujících, aby mohly snít. Děj se co děj, čaroděj rozvinul listy čara. Vstoupil jsem do děje, ději ten děj. Řeka. Prsť hlíny, prst, co ukazuje k zemi. Jiný řád tajemství. Čaroděj vezme nevyhnutelné a promění ho v motýla. Děj nad ději, čarovné kouzlo. Řeka ho stvoří, ten děj a kouzlo pravidel uspořádá stvořené před stvořením. To stvoření je čaroděj, tichý jako sama země, mocný jako řeka. Dotyk motýlích křídel ho proměnil. A ta láska pod trny. Tajemství zaklepe na dveře a pozve nás ven. Do zahrady a za luka, na pastviny, kde voní řeka.