Políbilo mě poznání, zůstal jsem beze strachu. Čeho se taky bát v tom čase změn. Vyprášil jsem staré šaty, vytřásl jsem se ze starého, staré mě vytřáslo do nového. Mžourám do kalného rána, trochu zima a nuda, jako bych se ztrácel v hustém lese. A do toho všeho slyším ten hlas.

„Tuto knihu stvořil sen, sám pro sebe. Poznal se v ní a tak mohl psát.“

Kdo to říká? No přece sám sobě. Zní dvojí hlas, to sám zase potkal sebe.

Sám.

„Kudy řeka plyne?“

Sebe.

„Neznám jiné, sobě napospas.“

Sám.

„Tobě sláva. Mávám si na druhý břeh, který se stal řekou, mnou.“

Sebe.

„Rovný rovnému si zpívá. Co ta píšťalička, proč nezní tvůj hlas?“

Sám.

„Sobě ji dám. Už vím a rozezním ji, dám ji duchům napospas. Ať zní a plane síla, závazek, úvazek,

který jistí mé činy.“

Sebe.

„Už jsi jiný.“

Sám.

„Jsem plný ohně. O překot. Sebe, mám rád ten klapot mlýnů na řece, co přemelou mé činy.“

Sebe.

„Už jsi jiný.“

Sám.

„Sobě na počest se dám. A tobě drahokam. Jsi bez viny. Jiný. To není jinotaj.“

Sebe.

„Jsi jiný. Jinudaj. Dříví plyne po řece. Kdo ho dá do pece? Ty a nikdo jiný.“

Sám.

„Stínům nádhera večera. Ta srovná všechny kasty. A kastaněty z kostí, ať zní umrlým. Jsem sám a sebe mám. To je nádhera. A iluze, ať zatopí k večeři. Nepřijdu na to setkání, kde stíny ševelí o stínu. Stín je živý a já jsem jiný.“

Sebe.

„Jsi jiný. Jinačí. Jinudaj.“