Druhé abstraktní jádro
:
Duch semlel mé kosti, rozdrtil je na malé kousky.

Ležely přede mnou a já nevěděl co s nimi.

Tak jsem je dal na hromádku, do uzlíčku,

a vzal je s sebou na cestu.

Potkal jsem vlka.

Položil jsem uzlíček před něj, rozbalil ty rozdrcené kosti

a on si jeden kousek vzal a snědl.

To bylo znamení toho, že jsem živý.

Když je někdo živý, poznáme to tak,

že mu chybí kousek kosti.

V tom tichu, které dosud neodešlo, jsem byl úplně sám. Tak jsem si raději vzpomněl na sebe, abych nebyl tak osamělý, a sám sebe se zeptal.

„Proč jsem tak semknutý a napůl?“

A Sebe mi odpověděl.

„V květinách dlí síla. Napij se svobody, hochu.“

Sám.

„Sebe, jsem na to sám. Pomůžeš mi trochu?“

Sebe.

„Sám, musíš se snažit, abys našel sebe. Jsem tady, vždycky ti na dosah, mám sebe, sám. Podívej se, máme jenom sami sebe, to bytí ti mělo dát křídla, sám sobě je dáš. Chápeš tu sílu?“

Sám.

„Stydím se. Jako bych měl vše v rukou, a přece, něco mi brání. Co je ta ochablost?“

Sebe.

„Nech ji být, to malá je paní, radši ke mně buduj most.“

Sám.

„Rozumím. Ty jsi moje štěstí i záchrana. Musím sám sobě se dát, to je úplně jiný řád, než dosavad. Tady pomůže odvaha.“

Sebe.

„Tak je. Chvilku na hlavě postát a pak kotrmelec udělat. Zvu tě k sobě na kafe.“

Sám.

„Přijímám a rád, dej mi vědět, až přijdeš jako ten druhý řád, snad budu se méně bát.“

Sebe.

„Ticho hovoří.“