Slunce prodýchává průduchy, jemná omladina lichozpeřená jeřabina mě pozvedá nad pozlátko světa je zlato kočičí smích, který v očích hřmí, hřmotná hřmotící modrá stuha obemknula blankytem mé dětství, kde bílo padá nehnuté, bělost běloskvoucí úběl obemknutý blankytem světa, co padá, a ani vlnka se nezčeří v tom tichu, to přízračná realita se rozpadá ve vnímání jeřabiny je svět jiný než se zdál, ba, zdál se, zde musím zavolat kopretiny, jsem... Celý úryvek... →