Mates.
„Veříš na duchy, Johánku?“
Johánek.
„Já nevím.“
Mates.
„A věříš na Pána Boha?“
Johánek.
„Jo.“
Mates.
„Já taky. A věříš na Krakonoše?“
Johánek.
„Jo.“
Mates.
„Já taky. I na duchy.“
Johánek.
„Já taky.“
Mates.
„A věříš na Trautenberka?“
Johánek.
„Já nevím.“
Mates.
„Nevěř, Johánku. Na toho nevěř.“
Johánek.
„Nevěřím.“
Mates.
„Já taky ne.“
Je to těžké, anebo snadné zastavit se a mlčet? Z ticha padají slova do našeho nitra, v něm začnou znít a naše duše je slyší. A nemůžou nepřiletět duše-ptáci, když ticho padá do slov. Tichá padají, ta slova padají do ticha, kde se poznají v nás, kde my se staneme jejich korunou, jejich vyzařováním. A duše-pták to vidí a je šťastná, je volná k tomu, aby se věci děly, aby se příběhy dotkly svých hranic a jejich jádro zůstalo neporušené. Aby se vyjádřily v těch slovech a naplnily svá putování, aby naplnily putování člověka, naplnily se v čase a přetekly ho do věčnosti jako ta čistá voda. Příběhy plavou v čistých vodách, všechny jsou nevinné bez očisty a žijí v nás. Příběhy jsou ta řeka, přes kterou plula žena. A staré příběhy se vrací, aby ožily v našich srdcích. Beze snu té ženy není nikdo nevinen.
Slunce prodýchává průduchy, jemná omladina lichozpeřená jeřabina mě pozvedá nad pozlátko světa je zlato kočičí smích, který v očích hřmí, hřmotná hřmotící modrá stuha obemknula blankytem mé dětství, kde bílo padá nehnuté, bělost běloskvoucí úběl obemknutý blankytem světa, co padá, a ani vlnka se nezčeří v tom tichu, to přízračná realita se rozpadá ve vnímání jeřabiny je svět jiný než se zdál, ba, zdál se, zde musím zavolat kopretiny, jsem jejich král, ty mě dosvědčí mi jeřabiny hoří na horách v srdci omladiny se skryje srdce divočiny a přežije zlé zimy i léta v očích světa svítá má podoba svatá doběla rozžhavená věta, která probudí činy, co dozní v srdci divočiny jsem jiný znovu a znovu probuzený, dítě spí ve chmýří pampelišek a bodláků letí srdcem na snech ptáků v té divočině je dítě jiné, to jinakost probudila své dráhy letu ve vnímání vykroužila piruetu v cukuletu cukr a omeletu, v té chuti svítá celá země, můj podíl je spravedlnost, když míří do srdce ptáků a ke mně posílá větu.
„Dej se větru, je-li ti život milý, dej se větru, tvé činy ať obalí mráz kouzelným jíním, jímáním, které není ujařmením, tvá ramena bílý a modrý ať navštívil mráz, aby přežil, kdo v tobě svítá, to srdce světa zpívá a v krocích zraje a taje, v kalužích si hraje v těch pablescích záblescích v zablácených nohavicích vůně bodláků a léta, to podzim zpívá v těch krocích a ta poslední věta je jemná a neuprositelná neukrojitelná vůně chleba v pecích.
Svítá.“
První abstraktní jádro
:
Žil byl jeden vrabčák.
Jednoho dne se oddělil od hejna.
Tu přiletěl veliký dravec,
zabil ho a schoval mu srdce.
Od té doby nemáme srdce a hledáme je,
abychom našli svůj směr…